Zbyněk Konvička: Pirátské myšlenky jsou svěží a nadčasové

29. srpna 2017
Zbyněk Konvička: Pirátské myšlenky jsou svěží a nadčasové

Zbyněk Konvička spolupracuje s Českou Pirátskou stranou od roku 2016. Povídali jsme si s ním především o kultuře, novinařině a pořádání akcí pro veřejnost. Jeho stručný životopis si můžete přečíst na konci článku.

Jaký máš názor na současnou politickou scénu? Jak ses dostal k Pirátům?

Při práci v redakcích regionálních novin jsem se snažil být apolitický, nad věcí a psát o veřejném dění s nadhledem. Současně jsem vždy chtěl pravdivě popisovat stav věcí. Poté, co jsem začal pracovat jako redaktor internetového portálu PROPAMÁTKY v neziskovém sektoru a fungovat současně jako dobrovolník v Divadle Pod čarou, jsem si říkal, že se chci veřejnému dění (či politice) věnovat více. Viděl jsem tam větší možnosti věci měnit, než v oblasti neziskového sektoru. Navíc jsem se už jaksi vyvázal či nebyl ve „střetu zájmu“ s mou profesí novináře, který se věnuje klasickému zpravodajství a s komunálními politiky přichází často do kontaktu.

Piráti mě hned zaujali svým programem, svěžími myšlenkami, které jsou možná až nadčasové a teprve na ně časem dojde, coby liberální středová strana, jejímž ústředním tématem je svoboda jednotlivce a pokud možno, co nejmenší zasahování státu do života občanů. Tedy méně buzerace od státu a větší možnosti volby a spolurozhodování lidí nejen o svých, ale i veřejných záležitostech. Jelikož bydlím v místní části Písku Hradiště, tak mě v prvé řadě zajímalo dění „na Hradištském kopci“, kde jsem ještě coby nePirát, ale delegovaný Pirátskou stranou, začal pracovat v Osadním výboru Hradiště. Posléze jsem se rozhodl, že se připojím k Pirátské straně a stanu se členem, který se bude snažit pomáhat prosazovat její ideje v rámci větší komunity – města Písku, potažmo Jihočeského kraje.

Výše uvedené souvisí s tím, jaký mám názor na současnou politickou scénu. Kdybych s ní byl spokojený a politici by pracovali a hájili zájmy občanů, nikoliv své vlastní, tak by mě bohatě stačilo věnovat se své rodině, kultuře, psaní a třeba cestování. Úplně rozumím tomu, že jsou lidé na politiku či její zástupce napříč politickým spektrem naštvaní a často apatičtí. Mnozí si maximálně rezignovaně postěžují u sklenice piva s tím, že se stejně nic nezmění a ti nahoře si to stejně udělají po svém. Tenhle vůbec ne ojedinělý postoj zklamaných lidí ale přesně ti, kdo v naší zemi rozhodují více než čtvrtstoletí, chtějí. Ideální občan či volič je ten, který si v práci odbouchá své, věnuje se pouze sobě a rodině, večer ho nakrmí černá kronika TV Nova či Prima a další den se opakuje bez jakéhokoliv rozdílu. Aby uživil rodinu, musí mít často další vedlejšáky, takže mu na sledování veřejného dění nebo aktivního přístupu nezbývá moc času, a vlastně do toho ani nemá chuť ani energii. A pak se v tomto „marasmu“ objeví někdo, kterého celý polistopadový vývoj a chování stran de facto stvořil, a slibuje, že bude líp. Řada lidí k němu upne svou poslední naději s vírou nového „spasitele“, aniž by zkoumala pravé příčiny jeho vstupu do politiky. Bez řečí a lehkovážně mu postupně dávají stále větší a větší moc. Dobrovolně se tak zbavují svých svobod i možnosti spolurozhodování. Tohle vše mi přijde líto, zároveň mě to štve a říkám si, že to je velká škoda pro všechny. Naději na změnu vidím proto u Pirátů. Svou otevřeností a demokratickými principy nejen uvnitř strany pro mne znamenají cestu pro 21. století.

Věnuješ se novinařině, o čem nejraději píšeš?

Nejraději se setkávám s lidmi, kteří mají co říct nebo se něčím zajímavým zabývají. S takovými lidmi je radost pobýt a připravovat s nimi rozhovory. Nabíjí mě to a obohacuje. Nejčastěji a rád píši o inspirativních příkladech obnovy památek u nás a jejich financování pro internetový portál a časopis PROPAMÁTKY. Momentálně také píši seriál o píseckých kapelách a mimistory – jakési zápisky o našem synovi Kubíkovi pro web a časopis Písecký svět. A mám rozepsanou knihu o psychospirituální krizi, kterou prochází stále více lidí. Ti pak bývají často lapeni a ocejchováni různými diagnózami od psychiatrického systému, ač se o nemoc v pravém smyslu či něco patologického nejedná, nýbrž o transformační a ozdravný proces duše, který člověka může posunout mnohem dál.

Současné postavení novinářů ve společnosti není jednoduché. Je v tomto oboru respektována svoboda slova nebo se novinář musí podřizovat? V čem vidíš největší problémy?

Největší svobodu má ten novinář, který má vlastní noviny či internetové stránky nebo i blog. Nikdo mu neříká a nezasahuje do toho, co má psát a jak to má psát. Tuhle výsadu mají ale spíš menší regionální listy, nebo ještě spíš internetové portály, které jsou často financované z darů svých čtenářů (např. investigativní listy Deník Referendum nebo Neovlivní) a nestojí za nimi miliardáři. Většinu velkých mediálních domů dnes vlastní velmi bohatí: Andrej Babiš (MF DNES, Lidové noviny, idnes.cz…) nebo Zdeněk Bakala (Respekt, Hospodářské noviny, aktualne.cz…) a těžko očekávat, že novináři jejich listů budou psát něco, coby se chlebodárcům nemuselo líbit. Jsem přesvědčen, že tam funguje jistá autocenzura novinářů, kteří si o určitých věcech prostě nedovolí psát, ne proto, že by to měli výslovně zakázané, ale proto, že ví, že by se vždy našly důvody proč určité věci nezveřejnit. Pak je tu obchodní stránka novin a inzerce, obecně platí, kdo sype, o tom, se píše jen v dobrém nebo vůbec, když má případně průšvih. Peníze to zkrátka přebijí.

Věnuješ se pořádání akcí. Změnily se během posledních pár let podmínky při jejich pořádání?

Koncerty jsem zařizoval poprvé pro svou kapelu Apples v 90. letech. Když jsme se v roce 1997 rozpadli, tak mi bylo líto z té klubové scény úplně vypadnout. A tak jsme s kamarády založili neformální spolek Společnost za práva zrcadel a deset let pořádali pod touto hlavičkou folkové a rockové koncerty po Strakonicku a Písecku. Tehdy jsme vše pořádali z nezištného nadšenectví coby fanoušci kapel a písničkářů, které jsme znali. Podmínky byly tehdy dobré, hlavně co se domluvy týče nejen s provozovateli kulturních stánků, ale i kapelami. Jako naprosto zbytečná a buzerující nám ovšem tehdy i dnes přišla oznamovací povinnost o konání koncertu OSA – ochrannému svazu autorskému, i když jsme ten večer žádného interpreta zastupovaného tímto svazem neměli. Nyní vlastní akce organizuju spíš sporadicky, spíš pomáhám coby dobrovolník při akcích Divadla Pod čarou nebo se snažím organizovat coby pirátský zástupce v Osadním výboru Hradiště v Písku kulturně-společenské akce pro veřejnost ve čtvrti Hradiště, kde s rodinou žijeme.

Jaký máš vztah k OSA (ochrannému svazu autorskému)?

Nejsem odborník na autorské právo, ale přijde mi nemorální a de facto předem kriminalizující to, že když si kdokoliv zakoupí prázdný nosič (CD, DVD, flash disk, externí disky) nebo tiskárnu, musí z tohoto zboží platit poplatky OSA. Jakoby OSA předem říkala, vy si tam budete zcela určitě stahovat nelegální obsah chráněný autorským právem. Z rozhovorů s kapelami, které se „upsaly“ OSA vím, že z této „spolupráce“ a hájení jejich autorských práv jim často zbyla jen pachuť na rtech a rychle z ní vycouvaly, neb jim nic nepřinesla. Myslím si, že autorské právo by jistě v mnoha případech mělo být hájeno, ale ne neziskovou organizací, jakou OSA je, ale například přímo Ministerstvem kultury, tedy státem.

Zajímá tě kultura. Jaký je podle tebe vztah společnosti ke kultuře? Jak si představuješ podporu kultury ze strany státu a občanů?

Kultura byla odpradávna součástí lidských společenství. Obohacovala duši, dávala životu smysl a další rozměr. Rozvíjela tvořivý potenciál člověka a v neposlední řadě sytila publikum něčím, co lze těžko nahradit – pozitivními emocemi. Neodvažuji se soudit a hodnotit jaký má vztah společnost jako celek ke kultuře, spíše mě zajímá, jaký vztah ke kultuře má každý jednotlivec, a pak obce či města, které kulturu do velké míry financují. Třeba v Písku je kultura ze strany radnice dotována dostatečně, avšak grantový systém vytváří určitou zbytečnou rivalitu mezi žadateli o městské dotace. Současně pak vidím docela velkou disproporci v poskytovaných částkách na kulturu. Na jedné straně více než 30 milionů třem velkým městským kulturním organizacím (Centru kultury, Sladovně, a městské knihovně) a zbývajících asi 5,5 milionu spoustě neziskovým subjektům, které co se počtu a pestrosti akcí týče, těm městským směle konkurují a vše dělají mnohdy pouze dobrovolnicky. I když by v kultuře nemělo jít a priori o konkurenci, ale o spolupráci a sdílení toho, co nás baví a spojuje.

Jaké je stanovisko Pirátů ke kultuře, co by chtěli změnit?

V pirátském programu se mi líbí hodně věcí, například sleva na dani až do výše 2000 korun pokud si dotyčný vybere neziskovku v kultuře, které chce věnovat dar. Pak věci z autorského práva, kde bychom chtěli zkrátit nesmyslně dlouhé doby copyrightu, tedy pozdější možnosti dílo vydat či sdílet volně. Líbí se mi i návrh, který dílo vytvořené z grantů umožní dát po dvou letech k volnému sdílení a šíření pro nekomerční účely.

Proč by lidé měli volit Piráty?

Především pro jejich otevřenost a transparentní či průhlednou politiku, kterou sami na sobě praktikují od samého počátku. Vše je de facto věcí veřejnou, včetně vnitrostranické diskuze, tedy žádná zákulisní jednání či vlivy lobbistů. Když už nějaký takový pokus nastane, je zveřejněn ve veřejné evidenci lobbistických kontaktů na internetu. Piráti nic netají, nemají důvod. Vedou transparentní účty, zveřejňují smlouvy atd. Piráti jsou liberálové, kteří milují svobodu, ale zároveň vnímají odpovědnost za naši budoucnost, co se týká hospodaření státu či ochrany životního prostředí. Mají dle mého svěží myšlenky pro 21. století. Přesvědčte se sami na www.pirati.cz.

Zbyněk Konvička

(25. března 1975) je členem místního sdružení Piráti Písecko. Pochází ze Strakonic, ale od roku 2008 žije v Písku. Vystudoval Gymnázium ve Strakonicích a Sociálně-právní akademii v Prachaticích. V průběhu studia se specializoval na humanitní vědy a sociální oblast. Prošel několika redakcemi regionálních novin. V současnosti pracuje v neziskové organizaci Institut pro památky a kulturu jako redaktor. Angažuje se v kulturních aktivitách (Divadlo Pod čarou - Písek, volný spolek Společnost za práva zrcadel), sleduje veřejné dění a píše do lokálních médií.

Sdílení je aktem lásky

Další podobné články