Lukáš Mareš je budějovický lékař radiolog, který svůj profesní život zasvětil medicíně. Kromě toho je ale také politikem. V Českých Budějovicích působí jako zastupitel města za Českou pirátskou stranu, vede krajský pirátský expertní tým Zdravotnictví a nyní stojí v čele pirátské kandidátky do zastupitelstva Jihočeského kraje. A jak sám říká, přišel čas, kdy je potřeba zavést principy pirátské politiky i na krajskou úroveň. Tam totiž zatím chybí.

Rozhovor s Lukášem vznikal na začátku dubna (byl publikován v letních Pirátských listech) a nemineme v něm ani téma pandemie koronavirové infekce. Povídat si budeme o práci v nemocnici, o krizovém stavu a o následcích, které bude koronavirus mít jak na zdravotnictví, tak i na celou společnost.

Lukáši, vraťme se napřed trochu do minulosti, ať je jasné, co máš v politice skutečně za sebou. Jak vypadala a vypadá tvoje práce?

Od podzimu 2018 do podzimu 2019 jsem byl uvolněným opozičním zastupitelem. Potom jsem na uvolněnou funkci rezignoval, a jsem tedy klasicky neuvolněným zastupitelem. Vrátil jsem se do budějovické nemocnice na pozici lékaře radiologa. Kromě toho jsem také předseda místní odborové organizace lékařů.

Za nejvýznamnější počin našeho zastupitelského klubu v Českých Budějovicích považuji záchranu sportovní haly. Několik místních podnikatelů si už brousilo zuby na postavení nové, ale zakázka za 700 milionů jim naší zásluhou nakonec do klína nespadla. Někdo může říct, že Budějovice mohly mít krásnou novou stavbu a proslavit se, ale než za tolik peněz postavit něco, k čemu jsme se dostali tak pochybným způsobem, to radši ještě pár let počkejme.

Určitě stojí za zmínku také mé úspěchy jako předsedy odborové organizace lékařů. Za doby mého působení byly zrušeny takzvané stabilizační dohody, kterými se snažilo dnes už bývalé vedení přikovat mladé lékaře k nemocnici násilím pod pohrůžkou vracení peněz investovaných do jejich vzdělávání. Vedení přece musí své zaměstnance motivovat pozitivně. Kromě toho jsem šel s kůží na trh i na našem oddělení. Tenkrát jsme se personálně hroutili a situace byla trochu vypjatá, ale nakonec jsme to ustáli. Výsledkem naší snahy bylo zavedení náborových příspěvků a dalších benefitů, na které nyní mladí lékaři v nemocnici dosáhnou. I díky tomu se počet zaměstnanců našeho oddělení zvýšil o pět, tedy zhruba o 20 procent. Bonusy přitom dopadly i na další oddělení a ředitel nemocnice se tak může za loňský rok i začátek toho letošního chlubit rekordním nárůstem počtu zaměstnanců. To je v době, kdy celé zdravotnictví trpí kritickým nedostatkem kvalifikovaných zaměstnanců, výborná zpráva. Za ten hněv bývalého ředitele, a jeho (neúspěšnou) snahu se mě zbavit, to stálo.

Vrátil ses tedy po tom roce plného úvazku v zastupitelstvu ke své profesi a teď se věnuješ politice jenom okrajově?

To se nedá takto říct. Každý neuvolněný zastupitel má ještě své občanské zaměstnání nebo jiný zdroj svých příjmů. Mám zkušenost, že když tomu tak u politiků není, je potřeba si na ně dávat větší pozor, protože tito lidé jsou pak na svých funkcích existenciálně závislí. Návrat k civilnímu povolání by pro ně často znamenal razantní propad životního standardu, a jsou tedy často schopní udělat cokoli, aby se v placené funkci udrželi. Do takové pozice se nikdy nechci dostat.

Kromě toho jsem v předatestační přípravě a bylo by chybou vypadnout z oboru. A rentgen je krásný obor, plný překvapení a příběhů, mám ho rád. Zastávám názor, že pokud mě bude něco živit, tak to bude medicína.

Teď ale kandiduješ na hejtmana Jihočeského kraje, slučuje se to nějak? Cítíš se na to být hejtmanem?

Ano, cítím se na to. Být hejtmanem určitě není jednoduché, ale členové našeho krajského sdružení mi vyslovili svým hlasováním důvěru a zvolili mě lídrem pro krajské volby. Velmi si jejich rozhodnutí vážím a udělám vše pro to, abych nezklamal jejich důvěrum, stejně jako důvěru voličů. Zároveň jsem ale lékařem a tím také vždy budu, to už jsem říkal, chci si i v případě plného úvazku v politice zachovat nějaký minimální kontakt se svým oborem. A myslím, že dohromady to k sobě pasuje už proto, že zdravotnictví je jedno ze zásadních krajských témat.

A pak jsou tu samozřejmě další věci. Pirátská politika založená na transparentnosti, otevřenosti, boji proti korupci. Aktuálně bude například potřeba dohlédnout na přerozdělování podpory z veřejných peněz v souvislosti s ekonomickou krizí. Dojde totiž k pohybu velkého objemu peněz a všichni víme, že naši politici už v minulosti prokázali schopnost takových situací zneužít k vlastnímu prospěchu, obohacení sebe nebo svých známých. Velkým úkolem tedy bude nastavit systém rozdělování veřejných peněz tak, aby k těmto ,,odklonům“ nedocházelo.

Vraťme se ještě k tomu zdravotnictví. Kraj je zřizovatelem nemocnic, ale ty prý fungují dobře. Nebo ne? Je potřeba něco měnit?

Samozřejmě že ano. Když politici mluví o jihočeských nemocnicích, mluví v superlativech. Všechny jsou prý finančně zajištěné, zainvestované, fungující, prosperující, zkrátka příklad a vzor pro celou zemi. Naproti tomu ale stojí skutečná praxe a zkušenost lidí, lékařů, sester, pacientů a pacientek. Ne všechno je tak skvělé, jak je to v médiích popisováno od politiků, kteří za to teď nesou odpovědnost.

Každý, kdo v jihočeském zdravotnictví sám pracuje, nebo dobře zná někoho takového, potvrdí, že chleba, na který vydělává, má tvrdou kůrku. A na otázku, jestli bude líp, bez rozpaků odpoví, že líp už bylo. Jde hlavně o chybějící zdravotnický personál a všechny důsledky, které z toho plynou. U nás v krajské nemocnici máme, i díky mé snaze předsedy odborové organizace, oddělení se skutečně hlubokým personálním problémem jen několik. Ale mnohem větší problém je to v okresních nemocnicích. Pro několik ministrů v řadě byly příliš daleko, mimo rozlišovací schopnost. Podmínky pro ně jsou nešťastné snad ve všech oblastech, od financování až po vzdělávání mladých.

Jak se tahle personální situace projevila teď, v době té největší krize při nástupu pandemie? Jaká byla situace v nemocnici?

Teď v polovině dubna fungují nemocnice pořád na půl plynu. Šetříme materiálem pro ty nejpotřebnější – akutní případy a nemocné s covid-19. Samozřejmě akutní oddělení praskají ve švech stejně jako vždy. Skutečný personální problém nastane, až bude třeba vrátit se do starých kolejí, protože drtivou většinu vyšetření a výkonů, dnes odložených, bude nutné dříve nebo později dodělat. Vůbec si nejsem jistý, jak to celý systém, který před krizí jel na hranici možností a přirovnal bych ho k „továrně na zdraví“, zvládne. A pak se budou každé ruce a nohy náramně hodit. Jsem velmi zvědavý, kdo to bude všechno dělat, když před personální krizí se tady nejméně deset let strká hlava do písku.

Jak jsi vnímal pomoc veřejnosti, šití roušek a dodávky dalších věcí?

Jste skvělí. Veškeré doma ušité roušky i další materiál se nám velmi hodí. Sice je nelze využít do sterilního prostředí operačních sálů, ale díky nim pošetříme to, co využít lze. I další formy podpory, jako jsou přání od dětí, tu menší či větší občerstvení, přijdou všem vhod. Doporučuji směřovat podporu hlavně na oddělení, která jsou v první linii obrany. Tam tu podporu potřebují ze všeho nejvíc.

Samozřejmě dříve nebo později se budou omezení provozu nemocnice uvolňovat a budeme se vracet k normálnímu objemu práce. Jenže tygr stále číhá za dveřmi. Trochu si myslím, že ta nejzajímavější zkouška nás teprve čeká. Lidé už si na změnu životního režimu zvykají a přestanou být ostražití. Tlak na návrat do ekonomického normálu bude narůstat a s ním i počty nakažených, o to více mezi zdravotnickým personálem. Uvidíme, jak se to celé vyvine.

Rád bych alespoň na tomto místě vyjádřil své poděkování za dobrou práci, kterou odvádí, všem ženám a mužům pracujícím jako zdravotní sestřičky, asistentky a sanitáři. Všechny tyhle nelékařské profese jsou neskutečně náročné a každý to ví.