Mezi chirurgy existuje jedno rčení, které nepostrádá černý humor, a proto se mi líbí: Každé krvácení se jednou zastaví. Každá krize také jednou skončí. I ta ekonomická po pandemii koronaviru. Zatímco ale o prognóze pacienta rozhoduje operatér svým včasným a kvalitním zákrokem, o přežití zdravotnictví jako celku rozhodneme my ve volbách. Riziko vykrvácení je totiž veliké.

Jakým výzvám budeme v příštích letech čelit? Rozhodně zcela zásadní bude zajištění financování. Ekonomické dopady krize budou enormní a nehledě na to, kolik si půjčíme, bude následovat utahování opasků. Jenže jak chcete utahovat opasky, když modely samotného ministerstva zdravotnictví předvídají, že v roce 2030 budeme potřebovat na zaplacení systému ne 350 miliard jako dnes, ale 600? Čím to je? Na vině jsou dva neodvratné jevy. Demografický trend stárnutí populace a překotný vývoj lékařské vědy. Nově vznikající léky, vyšetřovací a léčebné postupy jsou čím dál tím dražší. Jenže kromě toho také čím dál tím účinnější. To znamená, že lidé překonají své nemoci, které by ještě před pár lety nezvládli, a dočkají se nových, pravděpodobně dražších. Říkejme tomu třeba daň z úspěchu. A kromě toho zhruba za 15 let budou silné ročníky ze 70. let, tzv. Husákovy děti, ve věku, kdy budou čerpat maximum prostředků. S narůstajícím objemem péče je také spojená potřeba navyšovat personál. A jak známo, lidská práce je v každém rozpočtu položkou z nejvyšších.

A co uděláme pro to, abychom předešli nejhoršímu? Předně je třeba pohnout s pojišťovnami, bez toho se neobejdeme. V dnešním systému si reálně nekonkurují a vinou tvrdých regulací ani nemohou. Navrhujeme jejich trh otevřít. Prevence je přece vždycky účinnější než bycha honiti pozdě. Odměnit pojištěnce za to, že dbá o své zdraví a dodržuje doporučené preventivní programy například finančním bonusem, umožní pouze a jen tržní prostředí (jako to funguje například ve Švýcarsku).

Dalším opatřením, jak ulevit přetíženým nemocnicím, je decentralizovat péči. To by mělo spočívat v posílení role praktických lékařů a nastavení financování služeb zdravotně-sociálního pomezí. Praktičtí lékaři jsou dnes degradováni zejména na stroje na vydávání receptů a potvrzování neschopenek. Praktik má zastat tolik práce, kolik je schopen. Jen tak se stane tím, čím být má. Tedy průvodcem pacienta nepřehledným zdravotním systémem.

Jednoznačným přínosem koronavirové pandemie je pak to, že jsme si konečně osvojili online prostor jako plnohodnotnou součást našeho světa. Ve skutečnosti je to totiž tak, že cokoli může být vyřízeno na dálku, má být vyřízeno tak. A obíhat mají data, nikoli lidé. V našem oboru těmto postupům říkáme dvěma cizími termíny – eHealth a telemedicína. Vinou zatuhlých pojišťoven ale není zavádění těchto pohodlných, a hlavně věcně přínosných inovací vůbec jednoduché. O to víc oceňuji iniciativu Moravskoslezského kraje a lokální pojišťovny, kteří se do toho právě pouštějí. Již dnes ale máme první vlaštovky i na celostátní úrovni – jsou jimi služby eRecept a eNeschopenka. Mají sice své mouchy, ale určitě už mnoha lidem ušetřily mnoho starostí. Jen houšť a větší kapky! V neposlední řadě bych chtěl zmínit potenciál dosud zcela nevyužitý. Jsou jím odborníci, kteří odešli do zahraničí. V medicíně jsou to bohužel často ti nejlepší z nás, kteří si rychle spočítali, kde má cenu něco zkoušet a kde je to marné. Pokud nastanou změny, garantuji vám, že se začnou vracet v mnohem větší míře, než je tomu teď. A další odcházet přestanou. Není to totiž jenom o penězích, i společenská atmosféra hraje velkou roli.

Takže abych to shrnul – výzvy ležící před naším zdravotnictvím byly veliké už před nadcházející ekonomickou krizí. Důvodem jsou hlavně demografické trendy a pokrok v medicíně. My ale víme, co je třeba udělat. Nebývalá solidarita projevená společností během koronavirové krize se zdravotníky může být právě tím impulzem, který konečně prolomí ledy. A třeba pak nevykrvácíme.