Martin Kákona

Narodil jsem se v Táboře v roce 1967 v učitelské rodině. V tomto městě jsem prožil celé dětství, i když do školky jsem dojížděl do Obrataně (což bylo pro městského kluka hodně drsné), a na základní i na střední školu do Sezimova Ústí (to bylo také drsné, protože máma na té základce učila a věděla známku z diktátu vždycky dřív než já). Byla to doba, kdy lidé létali na Měsíc, objevily se první mikropočítače a z centra města byly tenkrát ještě vidět hvězdy. Od dětství jsem se zajímal o elektroniku a počítače a nechápal jsem, proč nás paní učitleka učí násobilku, když jí mohou počítat stroje a proč nás učí pravopis, i když tenkrát počítač pravopis kontrolovat ještě neuměl. V tomto ohledu jsem trochu předběhl dobu. 😉 Svůj první počítač s tříbitovou instrukční sadou jsem zkonstruoval už na základní škole (byl jsem přesvědčen, že stroje mají lidem pomáhat a chytré telefony tehdy ještě neexistovaly). Můj zájem o elektroniku a vesmír mne později přivedl ke konstrukci různých astronomických přístrojů. Mimo jiné jsem zkonstruoval Mrakoměr. Přístroj, který slouží k ochraně robotických dalekohledů před deštěm. Využívají ho dalekohledy na různých místech světa. Například síť robotických dalekohledů BOOTES ve Španělsku, na Novém Zélandu, v Jihoafrické republice, v Číně. S násobilkou mám ale problémy dodnes. 😉

Astronomie se pro mne stala poloprofesionálním koníčkem, protože kromě toho, že je to má záliba, starám se i o organizaci pozorování na jihu Čech v rámci České astronomické společnosti jako předseda její jihočeské pobočky.

V současné době pracuji jako výzkumník v Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR, kde pomáhám s vývojem detektorů ionizujícího záření a výzkumem detekčních metod na palubách dopravních letadel a kosmických lodí. Kromě toho pracuji na problému, jak dostat bezpečně člověka na Mars a s naší skupinou vědců, která se zabývá kosmickým zářením, se snažíme zjistit, proč v bouřce vznikají blesky, což se kupodivu dodnes neví. Takže když mě v létě uvidíte, jak jedu autem, tak jeďte na druhou stranu, pokud nechcete zmoknout. 😉

Pokud jste životopis dočetli až sem, tak vydržte, nakonec se dozvíte, proč dělám tak trochu do politiky.

Vystudoval jsem ČVUT v Praze, hádejte co, Elektronické počítače, ale doktorát mám z Jaderného inženýrství. Bezprostředně po dokončení školy jsem spoluzaložil firmu, která se zabývala ochranou dat, a která je nyní součástí jedné z deseti největších počítačových firem v České republice. V této firmě jsem přes dvacet let pracoval jako šéfkonstruktér. Vedl jsem tým, který zkonstruoval první český šifrovací mikroprocesor (SIC 5000, 1993). Dále jsem pracoval na vývoji šifrátorů a nosičů šifrovacích klíčů. Zabýval jsem se výzkumem biometrických metod, výzkumem takzvaných postranních kanálů u šifrátorů a nosičů klíčů, výzkumem generátorů náhodných znaků a fyzikálních zdrojů šumu a výzkumem algoritmů pro šifrování velkých bloků dat. Některá zařízení byla vyvíjena pro zahraniční partnery (například Toshiba Information Systems), některá pro použití pro státní utajované informace (NBÚ) nebo pro klasifikovaná data předávaná z Evropské unie (EU Extranet).

Jo a abych nezapomněl, jsem taky vynálezce. 😉 To dělám hodně rád, že vymýšlím různá technická řešení. Tak jsem vymyslel například „Vzduchovou mezeru”. Je to zařízení, přes které lze kopírovat data a přitom se nedá útočit na počítačovou síť. Poslední z mých vynálezů je magnetický úchyt na brýle pro zdravotníky do celoobličejových masek. Tyto brýle jsme s kolegy vymysleli během pandemie, ale nenechali jsme si je patentovat, protože než by se vyřešil patent, tak by bylo po pandemii. 😉

V roce 1994 jsem se s rodinou přestěhoval do Soběslavi. Nejdříve jsme bydleli v domě u řeky po předcích, který byl naší rodině vrácen v restituci. Dům byl ve velmi špatném stavu a prakticky neobyvatelný. Když jsme ho konečně celý zrekonstruovali, zažili jsme zde dvě povodně v roce 2002 a 2006. Po první povodni jsme se v roce 2003 rozhodli postavit dům na našem pozemku na kopci Svákov, protože jsme se po povodni doslova ze dne na den stali bezdomovci. V tom roce jsme poprvé požádali o stavební povolení. Protože stavba domu je náročná věc, která ovlivní život celé rodiny, rozhodli jsme se postavit dům nejenom na bydlení, ale takový, který by byl užitečný pro více lidí. Po dlouhých tahanicích s úřady jsme v roce 2007 získali stavební povolení na stavbu hvězdárny. Zde nyní bydlíme a pokud nás někdo navštíví, ukážeme mu vesmír, v němž žijeme.

S manželkou jsme se potkali na vysoké škole. Moje manželka je podle taxonomie MUDr. Plzáka „sportovkyně táborových ohňů“. Důsledek to má ten, že spolu cestujeme jak po Čechách, tak po světě. Oblíbili jsme si takzvané nízkonákladové cestování. Jeho výhoda spočívá v tom (kromě toho, že se za méně peněz dostanete dál), že když se po cizí zemi pohybujete pomalu a pěšky, více poznáte, jak se tam lidem žije. Mohu tedy srovnávat život a krajinu u nás a jinde. Tím jinde myslím i kousek za rohem.

Máme syna, dceru a dnes už pět vnoučat. To jsou ale už samostatné životopisy.

Protože jsem zažil v Soběslavi několik povodní a vím, jak nefungují protipovodňová (spíše povodňová) opatření a hlavně jejich řízení, založil jsem v roce 2006 web, který měl sloužit pro předávání informací o stavu Lužnice a Nežárky a později i Černovického potoka. Data jsou na web předávána přímo ze sítě limnimetrů a systém tedy funguje, i když se zhroutí servery ČHMU a Povodí Vltavy (což je během povodně běžné). Současně jsem tento web používal jako vrbu, do které jsem si mohl postěžovat, jelikož mi redakce Místního radničního zpravodaje nechtěla otiskovat moje články s odůvodněním, že jsou pro jejich čtenáře příliš odborné. To úplně chápu, protože by to mohlo vést k nežádoucím společenským jevům. Třeba, že by čtenáři začali přemýšlet (povodňové zpravodajství nyní naleznete na webu Pirátů pro Soběslav). Povodně a jejich nezvládání místní správou a krajem byly jedním z důvodů, proč jsem se začal aktivně věnovat politice.

Patřím mezi studenty, kteří se účastnili sametové revoluce. Udržoval jsem tehdy na Strahově v provozu počítače a tiskárny, které tiskly letáky, až jsem byl z barvení pásek do tiskáren modřejší, než leckterá politická strana. S manželkou a vlastně i se synem jsme také letáky vylepovali. Dělali jsme to tak, že manželka měla syna na dětské sedačce na zádech a sledovala, jestli nejde milicionář (sedačka měla dvojitý potah, ve kterém jsme měli letáky schované). Já jsem mezi tím vyndal leták a nalepil ho. Také se nám povedlo rozmnožit videokazetu se záznamem policejního zásahu proti demonstraci studentů. Vytvořili jsme několik kopií na videorekordéru, který v nemocnici v Táboře sloužil pro záznam vyšetření ultrazvukem. Jednu kopii jsem pak pronesl skrz vrátnici v Kovosvitu v Sezimově Ústí, kde pracovali lidé, kteří tehdy videorekordéry již měli, protože si je přivezli ze zahraničních montáží, a záznam se tak šířil dál. Dá se říct, že kopírování tehdy zapříčinilo změnu společenského zřízení. Vůbec se tedy nedivím, že kopírování chtějí politici zakázat a asi už z toho chápete, proč jsem dnes Pirát.

Po letech mám pocit, že jsme revoluci nedotáhli, že se někde stala chyba, a to je moje motivace, pokusit se nyní věci napravit. V roce 2014 jsem kandidoval v komunálních volbách a byl jsem zvolen za zastupitele v Soběslavi. V roce 2020 jsem byl zvolen do zastupitelstva kraje a vzdal jsem se funkce zastupitele v obci, abych neseděl současně na dvou židlích. V roce 2020 byl zvolen do Zastupitelstva Jihočeského kraje a vzdal se funkce městského zastupitele, aby nedošlo k souběhu funkcí. V roce 2022 byl opět zvolen zastupitelem v Soběslavi.

Mé příjmy z veřejných zdrojů